Dnešní téma je opravdu základní, a to je víra. Budeme vycházet z Katechismu, při prvním setkání navíc dostanete jako dárek do této přípravy YOUCAT, což je katechismus pro mládež. Je mnohem tenčí a psaný mnohem živější formou, takže věřím, že vám bude velkým pomocníkem na této cestě přípravy. Katechismus, když mluví o víře, tak můžeme říci, že není možné vysvětlit, co je to víra, jednou větou.
A proto o ní katechismus mluví z různých stran, z různých pohledů, a my si to zkusíme ve stručnosti připomenout. Zaprvé, víra je odpověď, lidská odpověď na Boží zjevení. To znamená, že Bůh nám něco o sobě řekl, máme to zaznamenané v Bibli a člověk na to odpovídá tím, že věří.
Víra je tedy naše odpověď Bohu na to, co nám řekl. Jestliže je to odpověď, tak je to odpověď na něco. Bůh se nám zjevil, proto je pro nás Bible tak důležitá, protože tam máme napsáno, co nám všechno zjevil.
Samozřejmě musíme Bibli vždy rozebírat, abychom vystihli to podstatné, protože není v lidských silách naučit se všechno, co je v Bibli. Ale to, co nám Bůh chtěl zjevit, říct, to v Bibli máme. A zvláště samozřejmě v Ježíši, ten o Bohu, o sobě, o nás řekl mnoho.
Takže víra je naše odpověď na to, co nám Bůh řekl. Potom Katechismus zdůrazňuje něco, co je možná trošku nepopulární, a to je poslušnost víry. Jestliže nám Bůh něco řekl, jestliže se nám zjevil a chce, abychom Mu věřili, tak to vyžaduje poslušnost.
My vnímáme slovo poslušnost trochu negativně, jako by to znamenalo něco nuceného, ale Bůh chce, abychom byli poslušní v tom smyslu, že se chceme přiblížit k Bohu. Stojí to za to, a Bůh si to zaslouží, to, co nám zjevil, abychom tomu věřili. A mohli bychom to vyjádřit slovem důvěra, abychom Mu důvěřovali.
Právě jsou takové dvě biblické postavy, které obzvláště zdůrazňují tuto poslušnost vůči Bohu, když volá. A to je Abraham a Panna Maria.
Abraham, praotec víry, žil si doma ve své zemi, a Bůh ho oslovil. Samozřejmě, dalo by se přemýšlet o tom, jak ho oslovil, jestli ho slyšel, viděl, nebo jak to vnímal, ale o tom se teď nebudeme bavit. Bůh ho oslovil, on vnímal, že Bůh k němu promlouvá, a Bůh po něm chtěl, aby odešel ze svého domova a šel tam, kam mu ukáže. Ani nevěděl, kam, teprve mu to Bůh ukáže.
A Abraham Mu uvěřil, rozhodl se odejít z toho zázemí domova a jít do nejistoty té cesty s Bohem. Dokonce na té cestě musel prožít jednu velkou zkoušku, kdy měl obětovat svého syna Izáka. Ale i v této zkoušce obstál a víme, že to dobře dopadlo, že nakonec svého syna neobětoval, i když ho Bůh zkoušel a žádal to po něm. Abraham Mu přesto uvěřil.
Stal se pro nás tedy praotcem víry, opravdu vzorem víry v Boha. To je starý zákon, a v novém zákoně je to Maria.
Jí zase oslovil anděl, a mohli bychom diskutovat o tom, jak to setkání probíhalo, ale to teď nebudeme rozebírat. S Marií se setkal anděl, řekl jí, že se má stát matkou Božího Syna, a ona tomu uvěřila, přijala to a podle toho začala naplno žít.
Už předtím samozřejmě s Bohem žila naplno, a teď ještě víc, v té službě, kterou pro ni Bůh připravil. Takže víra si žádá poslušnost.
Poslušnost ve smyslu velké důvěry. Víra je Boží dar a současně lidský čin. To znamená, že víra je od Boha.
Nelze věřit jenom lidskými silami, jenom lidským rozumem, jenom že se já rozhodnu. Je to dar přímo od Pána Boha. Ale současně musím pro to udělat maximum.
Já chci věřit. Já chci Bohu důvěřovat. Já se mu chci odevzdat.
Je to obojí, dar i naše úsilí. A můžeme se někdy ptát, proč někteří lidé nemají ten dar víry. Že skutečně Boha nepoznali, vůbec o něm nepřemýšlejí, vůbec nějak ta víra jim nebyla předána.
A na druhé straně, co máme udělat proto, abychom my, kteří jsme ten dar víry získali skrze rodiče, jak máme tuto víru tedy žít? Na jednu stranu je to obdarování od Boha, ale na druhou stranu je to nutně mé úsilí. Já chci.
Samozřejmě, víra je jedna z těch božských ctností: víra, naděje, láska. Jak říká svatý Pavel, největší z nich je láska.
Proč? Protože víra a naděje jsou dočasné, to je tady pro nás, tady na zemi. Až budeme v nebi, víru nebudeme potřebovat, protože víru nahradí to, že Boha budeme vidět.
Už nebudeme věřit, ale budeme Ho vidět. A naděje se naplní tím, že budeme v nebi. Takže zůstane láska.
Proto je láska ta největší božská ctnost. Jaké máme vlastnosti víry? Dá se říct, že je to tedy osobní přiblížení se k Bohu, odevzdání se Bohu, a současně tam hraje velkou roli rozum.
Víra není jenom cit, zbožnost bez rozumu. K víře patří i to, že člověk přijímá ty boží pravdy i rozumem. To znamená, snaží se je pochopit, snaží se je vysvětlovat.
Samozřejmě nemůžeme úplně všemu rozumět, ale ten rozum tam hraje také velkou roli. Takže ano, zbožnost, přilnutí k Bohu, ale i ten rozum. Víra nejde proti rozumu.
Víra nejde proti vědě. Jak řekl někdo hezky: obojí Pán Bůh stvořil, víru i rozum.
Takže obojí patří do našeho života. A myslím, že to byl právě Jan Pavel II., papež, který řekl, že máme dvě křídla, a to je víra a to je rozum.
A pomocí těchto dvou křídel můžeme vzlétat k Bohu. Tím, že Ho poznáváme rozumem, ale zbožností Ho milujeme. Víra je jistá, i když si člověk může říct, že ve víře nemůže být jistota.
Ale jistota víry nespočívá v tom, že tomu dokonale rozumíme, ale v tom, že nám to řekl, zjevil Pán Bůh.
A my tomu tedy věříme, ne pro svou chytrost, ale proto, že Bůh je mocný a když nám to zjevil, tak nám sděluje pravdu, a tak k tomu můžeme pevně přilnout. Víra samozřejmě musí být svobodná. Nelze nutit k víře.
To se třeba dříve v dějinách stávalo. Dneska opravdu víra musí být čin svobodný. Víra je nutná pro spásu, pro záchranu.
To znamená zkrátka uvěřit v Krista. Kristus znamená přijetí toho, co pro nás získal. To znamená záchranu, spásu.
Takže víra je opravdu nutná. Víra je také počátek věčného života. Můžeme říct, že my už teď žijeme věčný život.
Teď ho žijeme na zemi, pak ho budeme žít v nebi. Teď ho žijeme ve víře, pak ho budeme žít v nebi, v tom naplnění, ve slávě. Takže víra, věřit, vlastně znamená už teď na zemi žít věčný život.
Proto bych skoro řekl, že ten, kdo věří, tak opravdu žije. Ten, kdo nevěří v Boha, nějakým způsobem přežívá, ale nemůže si naplno užít toho života, který nám Pán Bůh dal. Může si naplno užít svět, a to lidé bez víry dělají, ale nemůže si naplno užít plnost života, kterou nám Pán Bůh nabídl.
Takže dá se říct, že víra nám zprostředkovává nebe už teď na zemi. Potom budeme žít v nebi, kde už víra a naděje nebudou potřeba, zůstane láska.
Potom je velice důležitý vztah víry k církvi, to znamená ke společenství. Věřím já, ale Bůh chce, abychom věřili ve společenství. Abychom nebyli solitéři, tedy osamocení věřící, ale abychom byli Boží lid.
Bůh chce, abychom žili tu víru ve společenství. Teoreticky bychom mohli víru žít sami. Ale vidíme to právě v tom, co Bůh dělá.
Svolal Boží lid Izraele. A Ježíš svolává apoštoly a vytváří církev. Takže Bůh chce, abychom víru žili v církvi.
O životě v církvi se budeme jednou hodně bavit, protože to je náročné. V církvi je spousta i negativních věcí. Vidíme různé skandály a v historii byly i nepříjemné, nehezké věci.
A jak to jde dohromady, jak mám věřit, když v církvi jsou i hříchy a špatnosti? Ale to je druhá věc. My to kazíme.
Bůh nás přesto svolává do toho společenství církve, kterým je Boží lid. Naše víra je jediná, společná, jedna. Proto máme modlitbu „Věřím v Boha“, kde je vyjmenováno to základní, v co věříme.
A chceme-li být křesťané, tak tuto víru vyznáváme. Proto při obnově křestních slibů se nás ptají nad těmi třemi otázkami při Velikonocích a my odpovídáme „Věřím“. Znovu a znovu potvrzujeme, že věříme.
Víra samozřejmě souvisí s životem, to znamená se skutky. Víra a Boží přikázání. Věříme a konáme podle víry.
Konání podle víry znamená žít podle Božích přikázání. Víra bez skutků, jak se říká v Písmu, je mrtvá. Když člověk věří, tak se to odráží v tom, že to také žijeme.
Když to člověk nežije, tak víra jakýmsi způsobem odumírá. Ano, někdy se nám nechce žít podle Božích přikázání. Jsou snadnější cesty sobectví.
Ale jestliže chceme žít dobře podle Božích přikázání, tak vnímáme, nebo bychom měli vnímat, že pokud nebudu mít víru, tak to pro mě bude vždycky těžké. Pokud víru budu mít a budu ji prožívat jako vztah, tak přikázání, ano, budu zápasit, ale budu vědět, proč zápasím.
Zápasím o dobro, zápasím o Boha, zápasím o dobro nejen pro sebe, ale i pro své okolí. Takže víra a Boží přikázání k sobě také patří. Pak je velice důležitý vztah víry a modlitby.
Kdo věří, ten se modlí. Kdo se nemodlí, tak u něho víra chladne. A podle modlitby můžeme poznat, jestli naše víra je živá.
Není to tragédie, když s modlitbou zápasíme. Ale bylo by škoda, kdybychom si řekli, že modlitba není důležitá, protože pak, když se vzdálíme od modlitby, ochladne i vztah s Bohem. Když někoho máme rádi, tak s ním komunikujeme.
Když věříme v Boha, máme Ho rádi, tak s Ním komunikujeme skrze modlitbu. Víra samozřejmě souvisí se svátostmi.
Kdo věří, ten může být pokřtěn. A kdo věří, přijímá další svátosti. Víra a svátosti souvisí s církví.
Svátosti se udělují v církvi. Nemůžeme si sami někde v lese, i když věříme v Boha, sloužit mši. To nedává smysl, to nejde. Síla svátostí se zakouší právě ve společenství církve a souvisí s vírou.
A to, co jsem vlastně říkal na začátku, a zde znovu zdůrazňuji: víra je důvěra v Boha. Máme dvě roviny víry.
Tu subjektivní, tedy osobní, vztah důvěry, a pak tu objektivní, to jsou ty pravdy víry. A obojí musí jít ruku v ruce.
Musím mít důvěru v Boha, vztah s Bohem, a současně rozvíjet poznání Boha a rozumění pravdám víry. Když to půjde ruku v ruce, bude se to vzájemně obohacovat.
Je to spirála, která se stále posiluje. Mám důvěru v Boha, a proto Ho chci více poznávat. Čím více Ho poznám, tím více k Němu mám vztah.
Čím více mám vztah k Bohu, tím více Ho chci poznávat. Je to jako ve vztahu mezi lidmi, zvláště třeba v zamilovanosti. Člověk chce poznávat druhého víc a víc, protože ho miluje.
Tolik různé pohledy na víru.