03 Kdy začíná mše svatá?

Kdy začíná mše svatá? Možná si můžeme skutečně říct, že mše svatá začíná v okamžiku, kdy se rozhodneme jít na mši svatou. Protože to není samo o sobě. Je mnoho lidí, kteří se nikdy nerozhodnou jít na mši svatou.

Anebo se rozhodují velice málo. Ale i tehdy pro ně mše svatá začíná. Když se rozhodneme jít na mši svatou, začíná mše svatá, začíná příprava na mši svatou a pak vlastní obřad.

Ono rozhodnutí „jdu na mši svatou“ může být motivováno tím, že musím jít na mši svatou. A člověk se rozhodne a jde. Musím.

Musíme jít na mši svatou. Odpověď je jednoduchá. Musíme.

Protože to je církevní přikázání, které je navázáno na Boží přikázání, abychom nezapomínali ctít slavnostní den, den sváteční, který je neděle. Takže musíme být na mši svaté v neděli.

Je to zkrátka přikázáno. Tedy musíme. Teoreticky tato motivace stačí k tomu, abychom se rozhodli.

To „musím“ je prostě musím. Ale my se chceme snažit od toho „musím“ přejít k tomu „chci“. Cesta od „musím“ k „chci“ může být dlouhá.

Někdy se stane, že člověk se rozhodne: „Musím jít na mši svatou,“ a jde na mši svatou. A když mu postupně „musím“ než dojdeme do kostela, změnilo se na „chci“. A člověk už tedy nepřichází z donucení, ale přichází tak, jakoby z donucení, že je to Boží přikázání, ale přechází to na „já chci“.

Ano, začalo to „musím“, ale pak to přešlo na „chci“. A mám pro vás novinku. Možná je nám jasné, že člověk, který se rozhodne, že chce, a už je to pro něj takové, jakoby samozřejmě chce jít na mši svatou, často doplní to „chci“ tím, že „musí“.

„Já chci,“ ale teď nemám sílu nebo nemám energii, nějak se mi nechce. A přesto jdu, protože se donutím. To moje „chci“ je podporováno tím, že „musím“.

Jestliže jednou něco chci, potom spoustu věcí musím. To je jedno z takových pravidel, které tento svět nerad slyší – že jenom něco musíme, nebo něco, co jenom já chci, tak budu dělat.

Ale když se člověk rozhodne pro nějaké dobré „chci“, najednou zjistí, a zvláště potom v manželství a v rodině, že spoustu věcí musí. Ale protože se rozhodl, že chce. Takže člověk se může rozhodnout, že „já chci jít na mši svatou,“ ale někdy se to stane tíhou toho „musím“, prostě musím jít.

Ale je to podporováno tím, že se člověk rozhodne svobodně. Samozřejmě ideál je ta radost z toho, když to chci, prostě „chci“. A není to vůbec nějak omezováno tím „musím“.

Taková účast na mši svaté je nejšťastnější, nejradostnější. Ale bohužel ne vždy toho dosáhne člověk. Třeba ani za celý život.

K tomu tak pomalu směřujeme. Řekli jsme si, že stačí klidně to „musím“, protože je to Boží přikázání. A kdyby se to „musím“ alespoň než dojdeme do kostela proměnilo na „chci“.

Nebo často chceme, ale někdy je to těžké. A člověk ale ví: „Chci,“ ale přesto musím. No a pak je to nejradostnější, nejšťastnější, prostě „já chci“.

To asi není nejčastější. Když se člověk rozhodne jít na mši svatou, v tu chvíli začíná příprava na mši svatou.

Myslím si, že má takové dvě části ta příprava. Časové. První, než dojdu do kostela.

Od rozhodnutí „jdu na mši svatou“ až do příchodu do kostela už ten čas má být nějak naplněný Bohem. Člověk si má uvědomit: jdu se setkat s Bohem, a tak už o tom může začít přemýšlet. Už třeba tuto cestu využít k tomu, že na Boha myslím.

Že myslím na to, že se budu modlit a nezaměstnávat zbytečně svoji hlavu různými myšlenkami nebo třeba technickými věcmi, že člověk furt hledí do mobilu a až před dveřmi kostela to strčí do kapsy. Využít ten čas od rozhodnutí až po dveře kostela k tomu, abych se nějak vzdáleně naladil na to, že s Bohem chci být. A pak je ta druhá příprava.

A to je, když jsme v kostele před mší svatou. Tradičně se modlí modlitba růžence. To znamená, že více než půl hodiny už je kostel otevřený před mší svatou a tedy je příležitost tady být a bezprostředně se na mši svatou chystat.

Zval jsem biřmovance k tomu, aby přišli modlit růženec už před právě půl hodinou. Nepřišli všichni, když jsem šel a díval se i ze zpovědnice, nebyli tady všichni. To znamená položit si otázku, proč nechci se chystat modlitbou v kostele na mši svatou.

A buďte pravdiví, ne vůči mně, ale vůči Bohu. To znamená, nemáme jít na mši svatou na poslední chvíli, ale mít čas tady na mši svatou se připravit tím, že opravdu se člověk modlí. Ať už opravdu společně růženec s ostatními, nebo když se člověk modlí jakoby v soukromí svého srdce, i když se kolem něj ostatní modlí růženec, je to dobré, pokud to tak člověku více vyhovuje. Ale člověk už tady musí být, protože prostor kostela tomu pomáhá, soustředit se víc.

Venku za dveřmi kostela nás pořád ten svět nějakým způsobem může rozptylovat, ale přece jenom tady v kostele už je větší klid na to, se ztichnout před Bohem. I když, a to je zkušenost mnohých, že člověka stejně napadají různé myšlenky i v kostele, takové zbytečné a rozptylující. No, ale věnovat ten čas tomu, chystat se na mši svatou.

A to bude pak zaznít ten zvonek a začne vlastní obřad. Ale člověk už je nachystaný, nebo člověk už se připravoval, jestli je nachystaný, to je otázka, ale už se snažil se připravovat. A tedy je větší naděje, že obřad té mše svaté zanechá větší posvěcení v našich duších.

Ale ještě bych to zakončil. V tom evangeliu tam přichází ten mladík a ptá se: „Co mám dělat, abych dostal život věčný?“ A Ježíš mu říká: „Zachovávej přikázání.“

A on mu říká: „To jsem dělal od svého mládí,“ a pak mu Ježíš říká: „Tak toto ti ještě schází: prodej všechno, rozdej to.“ Začal jsem tím, že k účasti na mši svaté stačí ono „musím“, že to je naplnění Božího přikázání. A skoro bych řekl, když člověk neplní Boží přikázání, jak může udělat další krok, aby se k Bohu ještě víc přiblížil?

Nebo jinak řečeno, když člověk neplní Boží přikázání a třeba nedělní účast k tomu patří, tak se vzdalujeme od Boha. A když se vzdalujeme od Boha, tak se ztrácí naše duše. Protože vzdalování se od Boha znamená ztrátu duše ve smyslu „duše bez Boha je tak málo“.

Člověk může dokázat všechno, může mít bohatství, jaké chce, ať už hmotné nebo nehmotné, ale ztratit Boha pro duši je tragédie. A tak to je připomenutí dnešního evangelia. Výzva, kterou Ježíš dává tomu mladíkovi, další výzvu staví na tom, že už zachovává Boží přikázání.

Zachovávejme Boží přikázání. Protože když je nezachováváme, asi budeme úplně hluší k ostatním výzvám, které Bůh nám chce říct. Třeba i prostřednictvím kněze, třeba i během přípravy na biřmování.

Zachovávejme Boží přikázání. A pak budeme připraveni na to, abychom snad udělali další krok k většímu následování Ježíše.