V těchto nedělních katechezích, nejen pro biřmovance, ale pro všechny, se snažím dívat právě na mši svatou – na tu nejsvětější a nejdůležitější naši společnou modlitbu – z různých pohledů. A tak v době postní se ptám, jak se tento postní duch odráží ve mši svaté. A zrovna mi k tomu přišla na pomoc úvodní modlitba této neděle.
Protože v ní zazněla slova, že nám Bůh v době postní dává příležitost léčit svou hříšnost modlitbou, postem a štědrostí. A začal jsem přemýšlet, jakým způsobem mše svatá odráží právě tyto tři body: modlitbu, půst a štědrost. Ale musíme začít trošku zeširoka – rozdílem mezi hříchem a hříšností.
My sami nemůžeme uzdravit hřích. To činí, ve své moci a ve svém milosrdenství, Bůh sám. Bůh léčí hřích.
To je tajemství odpuštění, tajemství Božího milosrdenství. My ale můžeme léčit hříšnost. Hříšnost znamená jakýsi sklon člověka dělat špatné věci.
To už léčit můžeme. A nejen to – my to i máme dělat. A svým způsobem musíme.
Možná bych přirovnal rozdíl mezi hříchem a hříšností k tomu, že když je člověk vážně nemocný a čeká ho operace, říká se často, že některým nemocem lze předcházet prevencí. Když budeme dodržovat určité zásady, nemoc se nám může vyhnout. A po zákroku nás čeká rehabilitace.
To znamená cvičení, aby člověk znovu nabral sílu. A to mi připomíná rozdíl mezi hříchem, který odpouští Bůh, a hříšností, kterou máme léčit my. Odpuštění hříchů je jako uzdravení, které činí lékař – lékař duše.
Nemůžeme si sami odpustit hřích. To může učinit jen Bůh. Ale to úsilí – ta prevence, abych nezřešil, a ta námaha, abych se znovu do hříchu nevrátil – to je naše. To je léčení.
Samozřejmě, jak se říká v té úvodní modlitbě, toto léčení hříšnosti – ať už prevence, nebo následná péče – se děje celou postní dobou, nejen při mši svaté. Možná to víc vnímáme právě mimo mši svatou – v našem běžném životě, kdy se snažíme léčit svou slabost modlitbou, půstem a almužnou.
Ale chtěl bych se teď zaměřit na to, jestli i ve mši svaté najdeme tyto tři body, které pomáhají léčit naši hříšnost, tedy modlitbu, půst a štědrost.
A samozřejmě že spojitost tady je – mše svatá je přece základní, nejsvětější, nejdůležitější modlitba. Ano, modlitba zahrnuje i osobní modlitbu doma, ale mše svatá je opravdu základ. A výhoda je, že nás při ní nese víra společenství. Když se nám nedaří osobní modlitba, můžeme se přidat k té společné. A to je pomoc.
Pak je tu půst. Jak se půst odráží ve mši svaté? Nemyslí se tím samozřejmě půst od svatého přijímání. To rozhodně ne. Bohužel se někdy stává, že lidé ke svatému přijímání nechodí – snad právě proto, že necítí hlubší touhu setkat se s Kristem. A tak ani nevidí důležitost samotné mše svaté.
Ale půst se odráží v tom kajícím postoji na začátku každé mše. Říkáme tomu úkon kajícnosti. Opakuje se při každé mši, a co se opakuje, nám někdy zevšední. Ale to neznamená, že ztrácí svou hodnotu. Naopak – jsme voláni znovu objevit jeho smysl. Připomenout si: „Jsem hříšník, potřebuji Boží milosrdenství,“ a tak s pokorou vstoupit do celé mše svaté.
Je to krátký okamžik, malá část mše, ale významem velice důležitá.
A pak almužna – štědrost. Co to vlastně je? Je to postoj k druhým. Být štědrý nejen hmotně, ale i svým chováním, slovy, blízkostí, přítomností.
Při mši svaté máme před sebou Krista, který pro nás udělal všechno – až do krajnosti, až po kříž. Jak říká Benedikt XVI., Ježíšova existence je existence pro. Celý svůj život žil pro nás.
A tak se při mši učíme této štědrosti – být pro druhé. Nejen dávání peněz, ale i dávání sebe.
A když se nad tím zamyslíme, mše svatá opravdu v sobě nese všechny tři prvky, které léčí naši hříšnost – modlitbu, půst a almužnu.
Zakončím jednou myšlenkou: Jsou věci, které nás nějak vězní. I hříšnost může člověka svazovat. Jsou lidé – není jich mnoho – kteří svou hříšnost berou velmi vážně, a tak přicházejí ke svátosti smíření každý týden, ale přesto se nemohou zbavit pocitu, že jsou „ve vězení“ své slabosti.
I přes opakované odpuštění žijeme v různých vězeních – pro někoho to může být vzhled, pro jiného vlastní neschopnosti, samota, nepřijetí. Hříšnost mezi to také patří.
Ale hříšnost léčit můžeme. Možná se nám nepodaří dostat ze všech svých vnitřních vězení. Ale máme prostředky k léčbě: modlitbu, půst a almužnu.
Odpuštění hříchů přichází skrze svátost smíření. Ale hříšnost jsme pozváni léčit. A musíme ji nejprve uznat – a pak opravdu chtít ji léčit.